Jdi na obsah Jdi na menu
 


obory v kriminalistice

25. 8. 2007

staženo z webu: www.kriminalka.estranky.cz

Obory v kriminalistice

Daktyloskopie

Daktyloskopie je nauka o kožních papilárních liniích na prstOtisk prstuech, dlaních a ploskách nohou. Průběh těchto linií je pro jedince charakteristický a do jisté míry dědičný. Tato jedinečnost je v kriminalistice využívána pro identifikaci osob. Kriminalistická daktyloskopie je velmi levná a poměrně spolehlivá metoda identifikace osob. Její pomocí se nejen hledají pachatelé, ale i identifikují neznámá těla. Daktyloskopické stopy zanechává člověk díky tomu, že dlaně jsou trvale jemně zpocené a tento pot zůstává na povrchu předmětů, které člověk uchopil, nebo na materiálech, kterých se dotkl nebo přidržel. Taková stopa se pak dá zviditelnit fyzikálními nebo chemickými metodami. Naráží se však i na případy, kdy i daktyloskopie může označit špatného člověka, což se stalo například v případě atentátu na vlakové nádraží v Madridu.

Daktyloskopie se opírá o tři zákony, jejichž zjednodušená formulace zní takto:

  • na světě neexistují dva jedinci, kteří mají absolutně shodné obrazce papilárních linií,
  • obrazce papilárních linií jsou po celý život relativně neměnné,
  • obrazce papilárních linií jsou trvale neodstranitelné, pokud není odstraněna zárodečná vrstva pokožky.

Daktyloskopii zahrnule obor DNA, který slouží k identifikaci osob. Analýzu DNA lze provést prakticky z každého typu lidské tkáně. I ze zdrojů, které jsou na DNA poměrně chudé - z kostí, nehtů, vlasů, šupinek kůže atd. Analytických metod, které se používají při porovnávání vzorků DNA, ať už v kriminalistice, nebo například v testech rodičovství, je celá řada a mnohdy se jejich použití prolíná a kombinuje. Nejpoužívanější metody jsou: PCR, RADP, STRP a RFLP.


DNA

DNA (Deoxyribonukleová kyselina - DNK) je nositelkou genetické informace všech organismů s výjimkou těch nebuněčných organismů, u nichž hraje tuto úlohu RNA (RNA-viry, virusoidy a viroidy). DNA je pro život nezbytnou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu. U eukarotických organizmů (jako rostliny a žívočichové) je DNA uložena vždy uvnitř buněčného jádra zatímco u prokaryot (např bakterie) se DNA nachází volně v cytoplazmě. Genová výbava člověka obsahuje přibližně 3,2 x 109 vazebných párů. Kdyby se měla jejich struktura popsat, jejich začátečními písmeny, vznikla by kniha s více než 500 000 stranami. DNA je biologická makromolekula - polymer, dvoušroubovice tvořená dvěma řetězci nukleotidů v obou vláknech.

Jednotlivé nukleotidy se skládají ze tří složek:

  1. fosfátu (vazebný zbytek kyseliny fosforečné)
  2. deoxyribózy (pětiuhlíkový cukr - pentóza)
  3. nukleové báze, (konkrétní dusíkaté heterocyklické sloučeniny).

V DNA se v různých kombinacích vyskytují čtyři nukleové báze: purinové báze jsou - adenin (A) a guanin (G) a pyrimidinové báze jsou - thymin - (T) a cytosin (C). 

Historie objevu DNA

Molekula DNA jako taková byla objevena v roce 1869, kdy se švýcarskému lékaři Miescherovi podařilo vyizolovat DNA z bílých krvinek, obsažených v hnisu. Nedařilo se však vytvořit dostatečně čistý vzorek na to, aby DNA mohla být dále zkoumána. Objev její dvoušroubovité struktury se datuje do roku 1952, o rok později je veřejně opublikována svými objeviteli, jimiž byli James Watson a Francis Crick, kteří za tento objev dostali v roce 1962 Nobelovu cenu. DNA je v moderní kriminalistice využívána jako nástroj k určení totožnosti, nebo například při testech rodičovství. Technika vytvoření jedinečného genetického profilu jedince se nazývá „DNA fingerprinting“, genetická daktyloskopie či DNA otisky. 

DNA (Šroubovice)


PCR

PCR (Polymerase Chain Reaction) - slouží k vytvoření až mnoha milionů exaktních kopií vzorového fragmentu DNA o maximální délce 10 tisíc nukleotidů (v některých případech bylo dosaženo délky až 40 tisíc), což umožňuje provést analýza DNA i z velmi malého vzorku.

RADP

RAPD (Random-amplified polymorphic DNA) - méně přesná metoda, používaná občas jako předtest, pro svou nenáročnost a rychlost.

STRP

STRP (Short Tandem Repeat Polymorphism) a VNTR (Variable Number Tandem Repeats) - moderní, dnes nejpoužívanější metody jsou podobné metody RFLP, která však pracují s jinak získanými fragmenty DNA. 99% DNA mají všichni lidé společnou. V DNA se však vyskytují místa, která neslouží ke kódování genů, a která jsou tvořena opakováním krátkého motivu, jakéhosi „slova“, které tvoří mnohokrát opakovaný sled 2 - 4 nukleotidů, např. -CACG-CACG-CACG-. Říkáme jim tandemové repetice a v lidské DNA jich dnes známe více než 8 tisíc. Podoba těchto repetic a jejich délka je výrazně individuální. Je to způsobeno tím, že jejich mutace nemají pro člověka pravděpodobně žádný význam, jelikož nekódují žádnou genetickou informaci. Naproti pokud by mutace postihla některý esenciální gen, pravděpodobně by tím zásadním způsobem poškodila správné fungování genu a možná i zabránila přežití takovéhoto jedince, což velmi efektivně odstraňuje podobné odchylky ze společnosti. Při testování se postupem, podobným tím, který je použit při RFLP (PCR, Agarose gel elektroforesis, Southern blot) určí, jak je vybraná tandemová repetice u daného člověka dlouhá, tedy kolika opakováními „slova“ je tvořena. Stejně se postupuje i u dalších repetic - celkem se jich obvykle zkoumá 15, pokud není potřeba vyšší počet. Přesnost výsledků této metody je, stejně jako u RFLP, blízká 100%.

RFLP

RFLP (Restriction Fragment Length Polymorphism) - klasická metoda zjišťování genetického profilu, která se již dnes nepoužívá tak často, jako dříve.

Postup provedení genetického testu metodou RFLP:

1. Nejprve je nutné molekulu DNA izolovat z buňky a očistit od případných nečistot (nejčastěji bílkoviny, fenol a agarosa). K extrakci a purifikaci DNA, které musí předcházet izolace jader pomocí centrifugace, se používá například guanidinhydrochlorid, obvykle ve směsi s dalšími látkami. Kontrola čistoty vzorku se měří pomocí spektrofotometrického měření v UV světle, při menším vzorku, nebo větší míře výskytu nečistot se přesnější určení koncentrace nukleové kyseliny dá zjistit z intenzity fluorescence emitované ethidiumbromidem.                                              

2. Pokud již je vyextrahován vzorek DNA, je dalším krokem rozštěpení molekuly na jednotlivé malé fragmenty. V současnosti je známo přibližně 1500 restrikčních endonukleas, která dokáží rozeznat krátké sekvence nukleotidů (4, 6, 8) a podle rozeznané sekvence dokáží DNA v konkrétním místě rozštěpit. Jejich použití vede k fragmentaci DNA na díly, které jsou specifické pro každého člověka, jelikož přesné pořadí bází se u každého člověka, vyjma jednovaječných dvojčat, liší. Výsledkem je směs různě velikých úseků DNA.

3. Směs se vlije k jednomu konci nádoby s tenkou vrstvou speciálního agarosního gelu – porézní, gelovité hmoty.

4. Uvnitř nádoby se vytvoří elektrická polarita, záporný pól je na straně umístění fragmentů DNA. To vede k tomu, že jsou fragmenty vypuzovány směrem k druhé straně, protože mají lehce záporný náboj. Jelikož se však liší svými rozměry, jejich pohyb skrze porézní agarosní gel je různě rychlý, menší fragmenty se pohybují rychleji a na větší vzdálenost. Tato metoda, která rozdělí fragmenty v závislosti na jejich velikosti se nazývá „Agarose gel electrophoresis“.

5. Takto rozložený vzorek fragmentů DNA není možné dále zkoumat přímo na agarosním gelu, proto se na povrch gelu umístí tenká nylonová, nebo nitroceluosová, membrána do které jsou fragmenty „nasáty“. Tomu předchází denaturace DNA za pomoci zásady, obvykle hydroxidu sodného. Na závěr je nylonová membrána ozářena paprsky UV, které způsobí trvalé umístění fragmetů na membránu.

6. Na nylonovou membránu s fragmenty se nalijí připravené sondy, které byly radioaktivně označeny. Ty se připojí k fragmentům na membráně, pokud jsou s nimi komplementární. Nenavázané sondy jsou odstraněny.

7. Na membránu je umístěn X-ray film. Sondy, které jsou nyní rozmístěny pouze v některých částech membrány, vyvolají expozici filmu v odpovídajících částech. Film je dán k vyvolání a „DNA fingerprint“, složený z proužků různé tloušťky a různých rozestupů je vytvořen. Tato metoda (bod 5-7) se nazývá „Southern blot“ podle vynálezce Edwina Southerna. To způsobilo, že i další, podobné metody se jmenuje podobně, konkrétně „Northern blot“ a „Western blot“. Kromě toho existují ještě „Slot blot“ a „Dot blot“. Ty se odlišují pravidelným tvarem naneseného vzorku sond (slot – protáhlý, pravidelný tvar, dot – kruhový, pravidelný tvar). Možností je také tzv. „Revers blotting“, během něhož je nejprve na membránu nafixována sonda a až poté hybridizovaná DNA ze zkoumaného vzorku.                                                           Při testech rodičovství se též používají technologie, které porovnávají přímo mitochondriální DNA, která se dědí pouze od matky a je tudíž výborně prokazatelná. U mužských potomků se stejně tak porovnává chromozóm Y s otcovým.  


Mechanoskopie 

Mechanoskopie je jedna z metod kriminalistické techniky, zabývající se zejména identifikací nástrojů podle zanechaných stop na místě činu. Nástroje jsou často používány pachatelem k překonávání nejrůznějších překážeObrazekk – dveří, zámků, cylindrických vložek, mříží a dalších. Nástroj použitý pachatelem zanechává stopy, které mohou sloužit k zjištění jaký druh nástroje byl použit (skupinová, rodová či druhová identifikace). V mnoha případech je pak možné provést individuální identifikaci (ztotožnit zajištěný nástroj se stopou). Mechanoskopie se také zabývá zkoumáním porušených schránek na úschovu hodnot (trezory, sejfy, příruční pokladny), porušeného skla, plomb, mechanicky poškozených oděvů a předmětů. Ve zvláštních případech se také zkoumá provaz či jiné škrtidlo při sebevraždách oběšením. Významným průkopníkem československé mechanoskopie byl vrchní strážmistr četnictva Ladislav Havlíček, který napsal knihu „Mechanoskopie - stopy a znaky řemeslných nástrojů“. Začátkem roku 1931 byla u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze zřízena samostatná mechanoskopická skupina, která se začala zabývat zkoumáním a srovnáváním stop zločineckých nástrojů. V krátké době se této skupině, vedených Ladislavem Havlíčkem podařilo na základě mechanoskopického zkoumání usvědčit celou řadů „kasařů“ a tento druh kriminality dostat pod kontrolu.


Balistika  

Balistika (z řeckého βαλλειν, vrhat) je věda, zabývající se pohybem a účinkem projektilů. Kromě toho řeší též návrh vhodných projektilů a zkoumá jejich účinnost.

Balistika se dělí na podobory podle části letu střely, kterou zkoumá.

  • Vnitřní balistika - pohyb střely v době, kdy je urychlována
  • Vnější balistika - pohyb střely ve vnějším prostředí

KulkaBalistika

Vnější balistika  

Vnější balistika je obor balistiky, která se zabývá chování vrženého tělesa pouze během letu. Hlavními silami, kterými se zabývá, jsou gravitace a odpor vzduchu.         Soustava souřadnic, která se používa k určení polohy bodu vystřelení a letícího tělesa, je systém poledníků a rovnoběžek, které rotují spolu se zemí. Pro malé vrhy je tato rotace zanedbatelná, ale pří delších letech tělesa využívajících např. dělostřelectvo a balistické rakety to je důležitý faktor.                                                                         Když se nanese rovná trajektorie na systém souřadnic, bude se jevit jako křivka. Pokud chceme vzít v potaz rotaci systému, musíme zavést termín odstředivá síla a Coriolisova síla. Pokud do rovnice pohybu zavedeme Coriolisovu sílu, předpokládaná dráha letu bude respektovat otáčení systému a zakřiví se.                                        Gravitace uděluje projektilu zrychlení k zemi. Tím se začne posouvat vektor ryclosti k zemi. Odpor vzduchu zpomaluje těleso silou, která roste se čtvercem rychlosti. při střelbě n dlouhé vzdálenosti, muže být místo dopadu vypočítáno s přesností na několik metrů. Proto je třeba znát letové charakteristiky projektilu a vzdálenost k cíli. Na dlouhé vzdálenosti se musí střílet po trajektoriích, které nejsou vůbec rovné; blíží se parabolickým, ale jsou ještě ovlivněny odporem vzduchu. Na velmi dlouhé vzdálenosti se musí počítat i s Coriolisovou silou.


Grafologie

Grafologie se týká studia písma a jeho vztahu k lidskému chování. Z empirického pohledu je ovšem grafologie považována za velmi hypotetický obor, nicméně i přes mnohé nevědecké postupy a metodiky, které jsou grafologii vytýkány, se jedná o obor, který má mnoho zastánců.                                                                               Původ slova je řecký (grafein - psát, logos - nauka). Grafologie byla vyvinuta v 19. století, nicméně už Aristotelés zkoušel rozpoznat charakteristiku člověka podle jeho písma.                                                                                                                     Je nemožné najít dva lidi, kteří by měli stejné písmo. Lidské písmo je ojedinělé a podle grafologů vyjadřuje osobnost člověka. Grafologie jeví zájem o spojení mezi rysy těla a mysli a jejich písma.                                                                            

Rozložení písma na ploše by se dalo rozdělit na 3 pásma:

  • hmota a pud (pod linkou, např. g, j, y)
  • cit a vědomí (nad linkou, např. i, o, a, n)
  • intelekt a fantazie (horní délky, např. l, k, h, t)

Rozlišuje se také tíhnutí písma doprava (budoucnost a okolní svět) nebo doleva (vztah k minulosti a k vlastnímu já).


Fyziodetekční vyšetřování

Fyziodetekční vyšetřování je metoda, známá též jako detektor lži, která využívá objektivní projevy emocí člověka. Provádí se řízeným rozhovorem s vyšetřovaným, který se týká průběhu a okolností trestného činu. V průběhu tohoto rozhovoru jsou vyšetřovanému běžnými lékařskými přístroji snímány změny fyziologických hodnot. Získávají se tak hodnoty krevního tlaku, frekvence srdeční činnosti, změny kožní teploty, změny dýchání, změny frekvence třesu prstů a další hodnoty somatických projevů emocí. Vyšetřovaný nemůže snímané hodnoty nijak potlačovat či regulovat, začne-li však úmyslným chováním zkreslovat skutečnosti, projeví se to ihned na grafickém záznamu snímaných změn.